Prostřednictvím textu se snažím motivovat k osobnímu růstu, šťastnějšímu životu,
podporovat sebevědomí a pomáhat
plnit si své sny.
Vám i sobě.

Dobrý den, ahoj,

jmenuji se Lucie a jsem lvice, v horoskopu i srdci. Ráda zkouším nové věci, do všeho jdu po hlavě a až když to bolí, řeším následky. Svéhlavá, paličatá, netrpělivá.

Perfekcionista. Ať už dělám cokoliv. Uklízím dětský pokoj, věším prádlo, píšu článek, post na Instagram, šiju sukni, výsledek musí být dokonalý. A ani tehdy nejsem úplně spokojená. Nemám to se sebou lehké. Někdy jsem na sebe až příliš tvrdá, vím to, ale nepolevím.

Neřídím auto. Je to jeden z mých bubáků ve skříni. Necítila jsem se v tom perfektní a to mě stresovalo. Tak jsem přestala jezdit úplně. Přesto je to jeden ze strachů, které hodlám v budoucnu odbourat.

Dlouhou dobu jsem svoje potřeby, koníčky a pocity stavěla až za potřeby ostatních. Cesta k sebevědomé ženě, která si bez výčitek plní své sny, mi trvala řadu let.
Nyní o sobě mohu říci, že jsem žena, máma dvou růžovek, dáma slov, jogínka v rozkvětu, kreativní volnomyšlenkářka a taky trochu běhám.   

Největší zkouškou trpělivosti pro mě byly, jsou a nejspíš navždy budou moje dvě děti. Jsou mi dost podobné, ale také jsou podobné svému otci. Směsice dvou zcela rozdílných povah tak nechala vzniknout něco dokonalého. Naše děti. :) 

Prostřednictvím svých článků se snažím čtenáře motivovat k osobnímu růstu, podporovat jejich sebevědomí a pomáhat jim plnit si své sny.

Protože život ti dá jen tolik, o kolik si řekneš.

Můj život je provázaný slovy, písmenky, významy, láskou k textu a nezkrotnou touhou psát.

Podporuji své čtenáře, aby začali žít život, o  kterém dosud jen snili. Tvořím motivační a inspirující články na svůj blog, píši e-booky, nabízím e-mailové konzultace.

Psala jsem, píšu a budu psát.

Splnila jsem si sen. 

Jsem psavec a propsala jsem se k práci snů, k psaní.

Vždycky to tak ale nebylo. 

Uplynulo hodně času a mé psaní si prošlo několika životními zkouškami.

Konstruktivní kritika je dobrá, ale nelehké životní situace, nečekané zvraty, závist a nepochopení dokáží ničit i základy, které se zdály neochvějné.


Měla jsem sen. Budu psát. Psát o životě. Budu se učit dobře žít a pak o tom psát.

Často jsem si opakovala, že tvůrčí život je zejména o odvaze a vytrvalosti a taky jsem se toho většinu času držela. 

Práce v novinářské redakci mi však nabídla pohled, který se dost lišil od mých představ. Byla to dobrá a přínosná škola života, ale já cítila, že z psaní dokáži dostat víc.  

Když jsem dostala nabídku na práci v marketingu knižního nakladatelství, byla to obrovská výzva a já se ji rozhodla přijmout. Intenzivní práce s textem zde byla na denním pořádku. Slibný nový začátek, motivace se neustále učit, zlepšovat a chuť pracovat na 110 %.

Ale jak už to tak chodí, když máte pocit, že jdete po té svojí vysněné cestě, život má s vámi jiné plány. Otěhotněla jsem.

Pět let mimo


Počáteční překvapení a přerovnávání priorit. Budování hnízda a následně dost nečekaný sociální arest. Jaká ironie, když se ve mně doslova bily dva protipóly. Zažívala jsem nejkrásnější období života jako matka a zároveň jsem v sobě nechala umírat svoje vášně. Žila jsem nejnaplněnější období ženy a nedokázala o tom psát. 

Měla jsem pocit, že pokud se víc oddám práci, psaní a nedej bože nějakému koníčku mimo domov, bude mi to brát čas a já se tak stanu špatnou matkou. Ale pomalu jsem to přestávala být já. Ta veselá, akční, zvídavá a spokojená. 

Milovala jsem pomalá rána, dlouhé snídaně a procházky s kočárem, ale na nečekanou vnitřní samotu a odsun z pracovní branže jsem nebyla připravená. Strach z toho co bude ve mně všechny negativní pocity ještě prohluboval.

Stala jsem se největší překážkou sama sobě.   

Nebyl tu nikdo, kdo by moje potřeby pochopil, kdo by chválil a podporoval. Možná jsem měla mluvit víc nahlas, ale já padla jsem na tvůrčí dno, abych se z něj poučila, od něj odrazila a díky němu vyrostla.

A tak jsem začala psát blog, který se mi stal určitým ventilem a mé dva protichůdné pocity míchal dohromady.

Bez bolavých zkoušek by nebyly sladké výhry


Přišel rok 2016. Vrátila jsem se do zaměstnání a ač jsem se po pěti letech na rodičovské dovolené návratu velmi bála, stal se v tu chvíli právě strach mým hnacím motorem. A to mě tehdy zachránilo. Můj strach, že to nedokážu.

Sebevědomí na bodě 0. Nic neumím, jsem obyčejná a nudná. Loutka v systému, která už navždy bude jezdit jen do práce, z práce, nákupy, postarat se o rodinu a pak možná přijde řada na mě. A že to přeci ani jinak nejde. Stíhat dvě děti, práci na full time, psát blog, mít nějaké koníčky, fungující vztah, přátele a nezbláznit se z toho. 

Vztah to nevydržel. Byla to velká oběť, bolavá zkušenost, která asi nikdy tak úplně nepřebolí. Ale bez bolavých zkoušek by nebyly sladké výhry. 

Vydala jsem se na cestu ženy, která si dokáže plnit své sny, půjde proti systému a zajistí tak šťastný život sobě a svým dětem.

Protože šťastná máma, šťastná rodina, i když bohužel neúplná.

Odvaha pustit se na pouť za svými sny je tím, co odlišuje nudné a jednotvárné bytí od plného, zajímavého života.

Začala jsem zase naplno psát, pracuji na full time v nakladatelství, tvořím texty pro různé klienty v jiných tematických vodách. Píši blog o tom, jak žít naplněný život, nebát se zkoušet nové věci, hledat příležitosti.
Každý den se zas a znova učím jak zajistit potřeby mých dětí, ustát svoji povahu a být lepší mámou než včera. 

Jde to! Člověk si musí jen věřit. Mít se rád a jít si za tím, v čem je šťastný. 


Jsem. Jsem žena, i když se většinou cítím spíš jako holka. Věk je pro mě jen číslo.
Holka, která má často propisku zapíchnutou ve vlasech, protože co kdyby přišla inspirace.

Miluju svoje dvě děti, holčičky, kterým říkám růžovky. Často na ně v mých článcích narazíte. A taky miluju kafe, letní rána, moře, slunce, jógu a všechny svoje práce.

Miluju! I když u toho někdy řvu. Jsem lvice, mám to v krvi.

Štvou mě lidi, kteří tvrdí, že něco nejde. Nesnáším netečnost.

Nestydím se brečet v kině, zpívat u běhání. Knížky jsou můj druhý svět. Ukrývám se v nich, prožívám je. A občas jim přepisuju konec. 

Věřím. V lidi, malé zázraky a splněné sny.

Občas mám pocit, že nemůžu stihnout všechno co jsem si naplánovala a někdy mě baví nedělat vůbec nic.

Snažím se z malých momentů dělat velké životní okamžiky. A taky hodně chci. Ne od okolí, od sebe.

Píšu, tedy jsem.  ♥

Mojí celoživotní vášní, upevněnou desetiletou praxí v marketingu, jsou slova ve všech svých významech.

A jestli jste dočetli až sem, tak už toho o mně víte skutečně hodně. 

Těší mě, 

Lucie tulipán podpis
My tři