deprese a smutek

Jak se dostat z emoční krize?

Úzkosti, smutek, nedostatek energie, pocity méněcennosti, strach z deprese, a že z tohohle kolotoče sama už nevystoupím. Ráno nechuť cokoliv dělat. Těšení? Pocit, že není na co. Záchytné body došly.

I takové stavy občas mám. Omotaná strachem, že to zítra bude ještě horší. Oslepla jsem. Nevidím zázraky všedního dne, vidím jen šeď a temnotu. Tělo bolí, duše mě nutí vzdychat a já si to už ani neuvědomuji, že smutně vydechnu třikrát do hodiny. Unavuje mě mluvení dětí, jejich věčné otázky, příprava večeře, sprchování, tikot kuchyňských hodin. Chuť někam se zavřít roste. Hlavně nic neslyšet, nemuset mluvit, vnímat okolí, nedej bože cokoliv řešit.

Občas to na mě přijde. Většinou po nějakém dlouhodobém psychickém vypětí. Chronická únava, fyzické a emocionální vyčerpání, cynismus, osobní krize. Jenže jak z toho ven. Jak se z té temné, zavřené bubliny dostat?  

Co mi pomáhá? Čtyři zdánlivě obyčejné činnosti, které nic nestojí a přitom je jejich užívání k nezaplacení.

  • Aktivní pohyb. Jednoduše to jdu ze sebe vyběhat. Nebo alespoň vyrazím na čerstvý vzduch, ostřejší procházku, výšlap na kopec nad domem, kde žiju. Většinou se pak dostaví endorfiny, hormony štěstí a následně čistá hlava. Donutit se ale vyběhnout je v tomto stavu velký oříšek, ba přímo kokosový ořech. A když ztratím návyk, běhání jako prevence, nový začátek je drsný osobní souboj. Pravidelný pohyb tedy beru jako základní stavební kámen spokojeného života, myslím toho mého.
      
  • Na úzkosti, strachy a nízké sebevědomí mi také dost pomáhá jóga. Naučila jsem se vědomě dýchat, dostat vzduch do všech částí svého těla. Třeba do zad, nebo mezi žebra. Hluboký nádech a následný výdech je vůbec nejlepší medicína na všechno. Na vztek, zoufalství, i nedostatek inspirace.

  • Mým třetím osobním pomocníkem je slunce. Včera odpoledne mi pohladilo tvář, zahřálo a objalo. A já si jako už kolikrát uvědomila, že slunce hodilo všechny ty strašáky, stíny, za moje záda. Já se dívám před sebe a vidím jaro. Teplo, světlo, radost. Funguju jako solární nabíječka a každý paprsek toho zlatavého světla vítám. Zkuste to taky. 🙂 
  • Pokec s kamarádkou. Nebát se, nestydět si říct o pomoc. Když svůj strach vyslovím nahlas, jako bych ho vytáhla z temné kopky na světlo, a jeho velikost se vlivem sluneční záře a vzduchu už v tu chvíli značně zmenší. Ta úleva, když si člověk uvědomí, že na to není sám. A mnohdy stačí jen slyšet, že řeším problém, který zažívá miliony lidí po celém světě. Z mé osobní temné černé díry se náhle stává malý kamínek. S tím už se nějak popasuju. Že tenhle kamínek mi naháněl strach? Nakreslím na něj smajlíka fixkou, kytku, nebo čtyřlístek lakem na nehty a nechám ho ležet u cesty. Třeba. 🙂
        

Na okolí působím jako ta veselá holka, která se ráda směje, je přátelská, umí povzbudit, podat pomocnou ruku. Proč by tahle holka měla být smutná? Není ona nějaká příliš náročná? Má skvělou rodinu, přátele, dobrou práci, muže, který ji miluje a ve všem se jí snaží pomáhat, podporuje ji. Tak na co si tahle holka sakra stěžuje?

Ano, je náročná, ale hlavně sama na sebe. A ne, to není dobře. Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnala s tím, že i „tahle veselá, spokojená holka“ může být nešťastná, protože je třeba jen hodně unavená a stydí se říct nahlas, že si potřebuje odpočinout. Nebo neví jak na určité životní křižovatce odbočit. Nechce dělat chyby, ale taky nechce poslouchat, jak by to měla dělat. Myslí na ostatní a na sebe zapomíná. Chce pro všechny to nejlepší a tak jede na plný plyn, dlouho, než začnou blikat kontrolky.   

Chci tím říct, že pokud chceme být spokojení, šťastní a úspěšní, musíme se primárně starat o sebe!

Ne, to není sobectví. To je fakt. Měli bychom pečovat o své duševní zdraví stejně tak, jako se snažíme starat o zdraví tělesné. Když si zlomíme ruku, okolí automaticky bere, že jsme nemocní a potřebuje pomoc. Když ale vážně onemocní naše duše a my si neřekneme o pomoc, budeme se snažit řídit svůj život jen jednou rukou? To dlouhodobě fakt nepůjde.  

Proto se o sebe starejme, dělejme věci, které máme rádi, mluvme o svých starostech. Nezapomínejme na svoje potřeby, sny a touhy.

Například milujete knížky, ale už půl roku jste nenašli čas na čtení. Dejte si to jako osobní výzvu. Od zítřka si hodinu denně čtu, ať se děje cokoliv. Tu myčku prostě vyskládá někdo jiný, nebo to udělám já, ale až se mi bude chtít.

Nebojte, i když myčka nebude uklizená, ráno vyjde slunce. To vám zaručuji. 🙂   

A co na smutky pomáhá vám?

Buďme zdraví.
Vaše Luci ❤

„Duševní bolest je horší než nemoc tělesná.“
Publilius Syrus

A jeden tip na závěr. Pokud cítíte, že vaše černé myšlenky jsou už za hranicí osobní zvládnutelnosti, nestyďte se obrátit na některou z pomocných institucí, které v České republice fungují. Například Linka první psychické pomoci je k dispozici 24/7. Volání v rámci České republiky je zdarma. Telefonní číslo 116 123.

Cesta k sebevědomé ženě, která si bez výčitek plní své sny, mi trvala řadu let. Nyní o sobě mohu hrdě říci, že jsem žena, máma dvou růžovek, dáma slov, jogínka v rozkvětu, kreativní volnomyšlenkářka a taky trochu běhám. Protože život ti dá jen tolik, o kolik si řekneš. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů